Pojmenování řádu, Societas Iesu – Tovaryšstvo Ježíšovo, pochází z kruhu přátel, kteří se poznali se sv. Ignácem z Loyoly za studií v Paříži; roku 1537 jich bylo kolem něj již deset. Exercicie změnily jejich život a následná askeze s kázáním o Bohu nedala lidem spát. Když se jich ptali, kdo jsou, odpovídali: „compagnia de Jesus“. Tito „první Otcové“ Tovaryšstva totiž byli přesvědčeni, že jejich vlastní zakladatel je Ježíš, který si přitahuje malý hlouček, compagnia, pro velký boj o svět.

Obecně se myslí, že slovo „jezuita“ dostalo negativní odstín po vzniku Tovaryšstva, a i vzdělaní lidé soudí, že jeho počátky je nutno hledat v období sporů jezuitů s jansenismem či později za působení Voltaira. Skutečnost je ale ta, že již od scholastiky byl tento výraz používán pro označení podvodníka a pokrytce. Výchozí bod je v úvahách morální teologie, podle níž člověk na zemi má být dobrým učedníkem Krista, bonus christianus, aby v budoucím životě mohl být samým Ježíšem přijat, takže se z něho stane druhý Ježíš, jezu-ita = Ježíš-takto. Avšak, jak to bývá, slovo nabývalo i jiného, výsměšného významu: falešný Ježíš a vztahovalo se na člověka s falešnou zbožností. V době, kdy se rozvinula praxe zpovědi spojené s častým přistupováním ke svatému přijímání, vznikaly pro kněze příručky Confessionale, v nichž se nacházela všechna hlavní provinění, ze kterých se penitent mohl vyznávat. V jedné z nich narazíme na dobové vyznání: Confiteor me pharisaeum, iesuitam, hypocritam fuisse – vyznávám, že jsem se choval jako farizeus, jezuita a pokrytec. Takže slovo jezuita v hanlivém slova smyslu bylo používáno dávno před narozením Ignáce z Loyoly. K životu bylo probuzeno nejprve v Německu, kde se protestantům zalíbilo ozdobovat následovníky sv. Ignáce názvem iesuitae. V té době je také ve Francii nazývali tímto jménem, avšak bez urážlivých úmyslů. Sami druhové Ignácovi ho, alespoň zpočátku, z pokory odmítali. Zanedlouho se tento výraz ale tak rozšířil, že od Tridentského koncilu ani Řím neváhal charakterizovat jménem iesuitae, jezuité, ty členy řádu, kteří se účastnili koncilových jednání. Například otec Laynez je roku 1562 nazýván generalis iesuitarum, generál jezuitů. Užívání tohoto označení zůstalo živé dodnes, takže ho znají všechny příruční slovníky.

Kdo vstoupí do Tovaryšstva Ježíšova, nevstupuje do kláštera, nýbrž do řádu, jehož principem je mobilita, pohyblivost. Jezuité nejsou organizováni podle domů (klášterů), jako třeba benediktini, ale podle provincií, jichž je dnes na celém světě asi devadesát; více provincií dohromady vytváří „asistenci“. Česká provincie patří do asistence „východní Evropa“ (spolu s Chorvatskem, Polskem, Rumunskem, Ruskem, Slovenskem a Slovinskem). Do Prahy přišli první jezuité 21. dubna 1556 a jejich dílo bylo pod vedením německé provincie až do roku 1563, kdy vzniká provincie rakouská. Domy, v nichž jezuité žijí, mají podle jejich funkcí různé názvy. „Koleje“ jsou velké vzdělávací domy pro řeholní dorost (u nás to byly Děčín, Benešov – filozofie, Trnava – teologie) nebo jsou to školy a internáty vedené jezuity (byly to Praha-Bubeneča Velehrad – gymnázia). Představeným koleje je „rektor“. Menší domy jsou „rezidence“ a jejich představený je „superior“. Dnešní česká provincie má vlastně jen takovéto domy (kromě noviciátu); samostatnou část mohou tvořit tzv. „exerciční domy“ (Č. Těšín, Hostýn, Kolín). Skupina zde pracujících jezuitů tvoří „komunitu“. Každý jezuita – i když někdy kvůli práci musí bydlet sám – náleží k nějaké komunitě, tudíž k nějakému představenému.

Příslušnost k Tovaryšstvu začíná vstupem do noviciátu. Ten po dvou letech končí sliby a po nich se cesty mladých jezuitů rozcházejí; můžeme proto potkat jezuity ve třech stupních:

Konstituce Tovaryšstva Ježíšova předvídají rozlišení stupňů, tzv. „gradů“. Ten, kdo skládá tzv. čtvrtý slib, je „profes" a ten, kdo jej neskládá, je „koadjutor“ – to znamená pomocník; buď jako kněz, nebo ve službách, které svěcení nevyžadují, tedy jako bratr. Právě dnes církev pociťuje, jak mnoho je potřeba opravdových řeholníků, to znamená nejen kněží, ale i bratří, také v Tovaryšstvu Ježíšově. Určitě je k zasvěcenému životu povoláno více lidí než jen ke kněžství.

Účelem založení Tovaryšstva a jeho posláním je „s pomocí Boží se starat nejen o spásu a dokonalost vlastních duší, nýbrž stejně usilovně pracovat na spáse a dokonalosti bližních“. Tento zasvěcený apoštolský řeholní život stojí na slibu zachovávat tři (křesťanskou tradicí přijaté) evangelní rady: chudobu, čistotu a poslušnost. V jezuitském řádu dostávají svůj specifický akcent vyplývající ze spirituality svatého Ignáce. Dá se charakterizovat jako touha „hledat Boha ve všech věcech"a contemplatio in actione – veškerou činnost konat jako modlitbu.

Slibem chudoby se jezuita zříká soukromého vlastnictví a staví se do společenství majetku svého řádu. Nemusí do řádu nic přinášet a vstupem do noviciátu ani složením slibů nepřechází nic z jeho rodinného majetku do Tovaryšstva Ježíšova (pouze v případě, že chce něco výslovně darovat). Sliby se zříká jeho užívání, a jestliže bude mít složit sliby poslední, musí ho rozdat nebo určit osobu (rodinu), komu bude patřit. Řád žije hlavně ze dvou zdrojů: z odměn za činnost svých členů a z darů. Přitom je nutno dodržet zásadu bezplatného apoštolátu a udělování svátostí.

Čistota je řeholní slib a odlišuje se od kněžského závazku celibátu. Čistota je klasická ctnost a jsou k ní zavazováni všichni křesťané; to znamená umět postavit dar sexuality a erotiky do plánu Božího s lidskou osobou. Řeholní osoby, tedy i nekněží se slibem čistoty zavazují k panictví prožívanému celým bohatstvím své osoby. Nejedná se o negaci sexuality člověka, ale o její postavení do služby Božího království tím, že se člověk (řeholník) zříká osobních potěšení pramenících ze sexuální aktivity. Přestože Ignác k tomuto slibu říká jen jednu větu: „Je známo, že máme usilovat o to, abychom se podobali čistotou těla i duše andělům,“ řeholník ví, že si musí v tomto směru napomáhat konkrétními činy a rozhodnutími, které mu pomáhají ovládat všechny síly v těle. Tento „zápas o čistotu“ je veden láskou k Tomu, kterého jsme si zamilovali nade všechno, ale který nás samotné intenzitou své lásky zároveň vždy převyšuje. K daru povolání patří i milost nacházet smysl všeho stvořeného a dávat jen Milovanému to mnoho, co On dal nám.

Poslušnost, kterou jezuita slibuje, se vztahuje k představenému. V něm totiž vidí Ježíše Krista. Představeným v plném slova smyslu je generál řádu, ale nejbližší jeho zástupce je superior. Z jeho strany je důležitá cura personalis, starost o jednotlivé osoby. Od noviciátu se jezuita učí otevřenému, hlubokému rozhovoru, v němž představenému otvírá své svědomí jako duchovnímu otci a v němž jde o společné hledání a nacházení Boží vůle. Poslušnost jezuity se projeví na konci tohoto procesu v přijetí „destinace“, poslání skrze představeného. Poslušnost se nevztahuje bez rozdílu na všechno – má hranice tam, kde by se jednalo o hřích. Ignác nazval poslušnost „poutem jednoty" a má u něj též především apoštolský charakter. První druhové se totiž radili o tom, zda se mají zavázat k poslušnosti někomu z nich. Když zvážili, že to přispěje k udržení jejich skupiny a dá větší sílu jejich snaze pomáhat církvi, rozhodli se pro ni a tím vznikl nový řád. Poslušnost může vést i ke konfliktním situacím a Konstituce Tovaryšstva skutečně předvídají postup jednání v takovém případě. Opět ale jde především o řeholní slib, jímž chce člověk růst do podoby „nového člověka“ Ježíše Krista, který byl poslušný Otci. Novic, tak jako první druhové kolem Ignáce, se k tomu rozhoduje především v exerciciích a v jejich důležité modlitbě: „Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu..." V praxi se poslušnost odvíjí od generála; ten je podřízen Generální kongregaci a ta v zásadních otázkách Apoštolskému stolci, papeži.

Jezuita, který má skládat sliby jako profes, připojuje ke třem tradičním slibům ještě čtvrtý, který ho zvláštním způsobem zavazuje k poslušnosti vůči papeži. Formulace tohoto slibu ukazuje jasně, oč jde: „Slibuji zvláštní poslušnost nejvyššímu Veleknězi ohledně poslání...“ Vazbou na papeže se řád dává do konkrétní služby celé církvi a polem činnosti každého „profesa“ je kterékoliv místo na zemi, nikoliv jen jedna diecéze. Slib papeži vynesl řádu v dějinách mnoho nepřátel a napětí, ale právě on patří k základní struktuře Tovaryšstva Ježíšova. Skrze něho výhradně slouží církvi v jejím univerzálním, misionářském poslání. Bez tohoto slibu by řád nerozvinul dynamiku, které dosáhl tím, že dbal příkazů a spolupráce se Svatým otcem.

Kdo chce vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, požádá o to provinciála země, v níž se nachází. Ten určí čtyři zkušené jezuity, „examinátory“, kteří s ním věc duchovního povolání prohovoří. Většinou se především setká s novicmistrem, který má zájemce o řeholní život v Tovaryšstvu na starosti. Noviciát trvá dva roky a je ukončen sliby čistoty, chudoby a poslušnosti a slibem snažit se o definitivní zařazení do Tovaryšstva Ježíšova čili žít během formace (minimálně deset roků) tak, aby mohl být do Tovaryšstva přijat.

Doba studia se u jezuitů pohybuje mezi 7 a 12 roky, a to podle vzdělání předchozího. Kdo totiž vstoupí do řádu s ukončeným vyšším studiem, stačí mu zpravidla kratší čas ke studiu řádovému. Vzdělání je vedeno s vědomím, že svědomí a vědění se navzájem doplňují (jsou komplementární). Studium v duchu Tovaryšstva by nedošlo svého cíle, kdyby od začátku bylo orientováno na nějaký „vlastní“ cíl, který začne až „potom“.
Řádové vzdělávání se vystříhá předčasné specializace, umožňuje dobu orientace s touhou po větší otevřenosti a dispozici studujících. Jezuita studuje pro „apoštolát“, pro evangelizaci světa. Ignác již samo studium chápe jako apoštolát.

Po noviciátu následuje zpravidla dvouleté studium filozofie; studuje se na řádových vysokých školách (pro české novice to znamená Krakov, Mnichov, Padova). Končí se většinou bakalaureátem.

Tímto je označena doba vkládaná mezi studium filozofie a teologie. Jde asi o dvouletou dobu pastorační praxe, práce v koleji, v komunitě na nějakém díle, v misiích, atd. Jde o přerušení studia za účelem získání praktických zkušeností s jezuitskými pracemi a zhodnocení dřívějších rozhodnutí.

Je obvykle čtyřletá, na jejímž konci se rozhoduje o kněžském svěcení. Po ukončení studia a kněžském svěcení je mladý jezuita poslán pracovat na nějakém díle Tovaryšstva. Činnost je velmi pestrá: práce mezi gymnazisty, pastorace vysokoškoláků, vedení duchovních cvičení, pastorace, starost o nemocné, o vězně, média...

Po určité době je mladý jezuita provinciálem vyzván k prožití tzv. „třetího roku“. Je to opět doba ústraní, v níž má scelit všechny nabyté zkušenosti, prožije znovu třicetidenní exercicie a prohlubuje svůj řeholní život a vztah k Tovaryšstvu. Po ukončení „třetí probace“ se vrací do provincie k určeným dílům a v provinciálem určeném dnu skládá poslední sliby, buď jako koadjutor, nebo profes. Tím přechází do dalšího stupně řádu, a tak vstupuje do jeho plného života.

První otcové zakládající tento řád mysleli na něj jako na kněžský institut. Zároveň se však hlásili i ti, kteří chtěli mladému Tovaryšstvu pomáhat bez toho, že by měli kněžské svěcení. Jezuité nemají něco takového, jako je druhý či třetí řád, ale sv. Ignác rozšiřuje první představu Tovaryšstva a včleňuje do něj i laické pomocníky. Roku 1546 vychází papežské breve Exponi nobis a koadjutoři, kněží i nekněží –bratři se stávají neodlučitelnou součástí řádu.

V dějinách jezuitů jsou pak i velcí a slavní bratři, kteří vykonali vynikající věci jako průvodci misionářů, architekti, řemeslníci, umělci a duchovní rádci. Když Ignác umíral, bratři tvořili téměř 1/4 řádu, za sto let to byla již 1/3 členů. Dnes těchto pomocníků velice ubývá. Jistě to souvisí se změnou sociálních poměrů, větším vědomím o důstojnosti křesťana a člověka, ale též se stále menším chápáním podstaty řeholního života. Svatý otec si důsledně přeje, aby rozlišení profesů a koadjutorů zůstalo jako fundamentální věc v Tovaryšstvu zachováno. S tím však je zároveň potřeba povzbudit k řeholnímu životu i nekněze, neboť víme, jak široké pole působnosti jezuitů zůstává bez „dělníků“, protože i bratři mohou vykonat mnoho pro evangelizaci světa. Dříve bylo jejich oblastí především řemeslo a pomocné práce, dnes to může být také ekonomie řádu, katecheze, provázení exercicií, vedení skupin mládeže, atd.

Lidé vyučení i vysokoškolští mohou poznat, že Bůh se svými plány dotýká i jejich srdce a hledání mnohých svobodných by došlo skutečně cíle v zasvěcení se Bohu. Bylo by ochuzením řádu, kdyby měl ztratit to, co se mu stalo drahým: laická exerciční spiritualita, rodinný duch vytvářený tichou službou, společenství intelektuálů a praktických srdcí, vyrovnávání mobility stabilitou věrných pomocníků.

Tovaryšstvo Ježíšovo nemá ženskou větev, jak je to u téměř všech starých řádů. Je ale samozřejmé, že Ignácova spiritualita a také jezuitský duch je blízký širšímu kruhu křesťanů a též ženám v církvi. Skutečností je, že během doby vznikly kongregace nechávající se inspirovat ignaciánským zápalem.
Na dotaz, zda nechce založit ženskou větev, sv. Ignác jednoznačně odpovídá: „Ne!“ Možná že to souvisí s tím, že nepotkal takové osobnosti, jaké našel Benedikt ve Scholastice, František v Kláře či Jan z Kříže v Terezii z Avily. Avšak jezuité se na počátku shromáždili jako kněžská skupina a již Ignácova představa o cílech a struktuře společnosti byla ve své době i pro mužský řád velmi odvážná. On sám po nelehkých zkušenostech s vedením žen nechtěl řád vázat trvalou zodpovědností za takovéto vedení.

Přesto je v jezuitské spritualitě mnoho prostoru i pro ženy. Ignác sám dával mnoha ženám exercicie a jeho duch skutečně žije dále i v mnoha ženských kongregacích. Nejznámější jsou sestry Marie Wardové, „anglické panny“. Vznikly r. 1609 v St. Omer ve Francii a dnes mají asi 2 700 řeholnic.

Další jsou sestry Sacré-Coeur, které vznikají v době zrušení Tovaryšstva. Sofia Baratová (nar. 1779), jejíž bratr byl jezuita, nachází v Paříži duchovního vůdce, otce Josefa Varina SJ, a zakládají společenství s názvem „Dámy křesťanské výchovy“. V roce 1800 u něj začala s třemi společnicemi noviciát a po složení slibů převzala (jako první apoštolskou činnost) špatně vedený internát s 20 děvčaty. R. 1815 jsou přijaty Konstituce, které psala ve spolupráci s P. Varinem, a byla zvolena na doživotí generální představenou. Zemřela 1865a Pius XI. ji 1925 svatořečil. Kongregace má dnes asi 4 200 sester.

V Čechách se rozvíjí společnost sester se zkratkou SSJ, „Společnost sester Ježíšových“, která vznikla též pod duchovním vedením českého jezuity P. Roberta Kunerta SJ v Rakousku v polovině 80. let. Po roce 1990 je přenesena do Čech a dnes má zde 40 členek.