František Vacek, kooperátor v Bubenči: heslo Jezuité

První generální kongregace svolaná po smrti sv. Ignáce roku 1558 zkoumala a schválila konstituce řádu. Jedinou změnou bylo zpřísnění předpisu o chudobě profesních domů. V té době řád měl již 12 provincií (Itálie, Sicílie, Portugalsko, Aragonie, Kastilie, Andalusie, Horní Německo, Dolní Německo, Francie, Indie s Japonskem, Brazílie, Etiopie), 100 domů a více než 1000 členů. Druhým generálem byl zvolen Diego Laynez (1558-1565). Papež Pavel IV. přiměl Tovaryšstvo ke konání modlitby breviáře v chóru a stanovil, aby generál byl volen jen na tři roky. Po smrti Pavla IV. r. 1559 se od těchto novot upustilo, ale za třetího generála sv. Františka de Borgia (1665-1572) papež sv. Pius V. nařizoval opět konání společné modlitby breviáře a žádal zrušení třídy duchovních koadjutorů, které chtěl proměnit v profesy tří slibů. Piův nástupce, Řehoř XIII. ponechal Tovaryšstvu jeho původní konstituce. Nové oblasti se otevřely pro misijní působení řádu na Floridě, v Mexiku a Peru. Řehoř XIII. nechtěl, aby se dosavadní praxe, že generálem byl Španěl, stala pravidlem. Tak byl generálem zvolen Belgičan, Everard Mercurian (1573-1580). Za něho se misie rozšířily do Anglie a mezi maronity. Jezuité se postavili proti učení Michaela Baia, čímž si proti sobě popudili jansenisty.

Generál Claudius Aquaviva (1581-1615), původem Ital, se staral o další organizaci řádu, obzvláště významné bylo zpracování podrobného studijního plánu. Přidržoval se základních pravidel o učitelském působení jezuitů, jak je stanovil sv. Ignác, a opíral se o zkušenosti z pedagogické praxe Tovaryšstva. Generálem zřízená komise šesti znalců předložila roku 1586 profesorům římské koleje svůj návrh. Ti jej schválili, a tak byl rozeslán po všech provinciích. Na základě dobrozdání provinčních kongregací po nové revizi v Římě r. 1591 byl zaveden jako prozatímní předpis pro pedagogickou činnost řádu. Po některých změnách a vypuštění teoretické části (tzv. Delectus opinionum) se r. 1599 stal studijní řád Ratio atque institutio studiorum Societatis Iesu normou pro všechny jezuitské školy. Ratio studiorum dělí školy na nižší (šest tříd gymnaziálních, a to prvním třem - principia, rudimenta, syntaxis - se souhrnně říkalo grammatica, dále rok humanitas a dva roky rhetoricae) a vyšší (facultas artium o dvou ročnících, v nichž se probírala fyzika a matematika; theologia o čtyřech ročnících). Při studiích se užívalo humanismu ve prospěch věcí náboženských. Cílem bylo vychovat církvi bystré a obratné teology, jakož i vždělané a uvědomělé laiky. Důraz byl kladen na rétoricko-dialektický výcvik žáků prostřednictvím častých disputací a řečnických zápasů. Ve filosofii se měli učitelé držet zejména Aristotela, v dogmatice sv. Tomáše Aquinského, v exegezi sv. Jeronýma. Jezuité zavedli stupnici známek z mravů a z prospěchu v odborných předmětech, nabádali k píli pomocí odměn, podporovali soutěživost žáků a využívali jejich ctižádostivosti. Vyučování bylo zásadně bezplatné a školy byly otevřené všem vrstvám obyvatelstva. Jak příznivě hodnotili jezuitské školství i vzdělanci mimo církev ukazuje příklad Francise Bacona: "Ad paedagogiam quod attinet, brevissimum foret dictu: Consule scholas Jesuitarum; nihil enim, quod in usum venit, his melius." (Co se týče pedagogie, stručně se by se mělo říci: Vyhledávej školy jezuitů; nic z toho, co je k dispozici, není totiž lepší než tyto.) Proti generálu Aquavivovi brojili španělští členové řádu se separatistickými tendencemi. Navíc r. 1588 se rozpoutal boj o pravověrnost učení Ludvíka Moliny SJ kterého Tovaryšstvo hájilo. Generální kongregace z r. 1594 rozšířila návod, jak dávat duchovní cvičení sv. Ignáce (jeho knížku Exercitia spiritualia schválil Pavel III. r. 1548), která se dají pokládat za zdroj dynamiky duchovního života v řádě a pronikavého působení navenek. Za generála Mutia Vitelleschiho (1615-1645) se rozšířila misijní činnost řádu do Tonkinu a do území nad Maraňonem. Dříve než byl zvolen generálem Vincenc Caraffa (1646-1649) Inocens X. vydal breve, kterým stanovil devítiletý interval pro pravidelné konání generálních kongregací a omezil funkční období představených kromě novicmistrů na tři roky. Po krátké vládě Františka Piccolominiho (†1651) a Aloise Gottifrediho (†1652) nastoupil Goswin Nickel (1652-1664), který přesvědčil Alexandra VII., aby zrušil ustanovení Inocence X., co se týče pravidelného konání generálních kongregací.V době generála Pavla Olivy (1664-1681) byly zahájeny misie v perské říši. Nástupce Karla de Noyelle (1681-1686), Tirsio Gonzalez (1687-1705) byl zastáncem probabiliorismu a odpůrcem probabilismu, který vyznávala většina jezuitů. Teprve r. 1696 na generální kongregaci se podařilo odstranit spor v této věci. Po Michaelu Tamburinim (1706-1730) řídil Tovaryšstvo František Retz (1730-1750) z Prahy, za jehož působení bylo r. 1746 zrušeno rozhodnutí Inocence X. o omezení funkčního období představených. Posledními generály před zrušením řádu byli: Ignác Visconti (1751-1755), Alois Centurione (1755-1757) a Lorenzo Ricci (1758-1773). V té době (1759) vzrostl počet jezuitů na 22 589; řád měl 41 provincií, 24 profesních domů, 61 noviciátů, 340 rezidencí, 669 kolejí, 171 seminářů a 270 misijních domů.

Volné pole pro působení se jezuitům otevřelo v Itálii. Římská kolej (Collegium Romanum) založená 1551 byla pro řád vzornou školou. Během doby bylo v Itálii zřízeno 120 domů. Nepříznivým smýšlením o jezuitech se netajil aquilejský patriarcha Trevisani (r. 1560). Když se Pavel V. dostal r. 1606 do sporu s Benátskou republikou, byli jezuité vypuzeni z jejích území a směli se vrátit teprve r. 1656. Generálové řádu sídlili v Římě.

Ve Španělsku se Tovaryšstvo hned při svém vzniku setkalo s nesmiřitelným odporem slavného dominikánského teologa Melchiora Cana. R. 1542 byla založena kolej v Zaragoze a postupem let pak vzniklo dalších 25 kolejí. Ve vnitrořádovém sporu za generála Aquavivy král Filip II. stranil španělským jezuitům proti italskému generálovi. U Filipových nástupců zastávali jezuité funkci zpovědníků. Člen řádu, P. Nithard, byl v letech 1665-1669 ministrem.

Král Jan III. si přál poznat apoštolské muže z družiny sv. Ignáce ještě než byl řád potvrzen. R. 1542 vznikly koleje v Coimbře a Lisabonu, o něco později v Evoře, Oportě, Braze. Vliv intenzivní činnosti jezuitů se tam záhy projevil nejen v oblasti vědy, ale i v životě a mravech lidu.

Ve Francii narazilo Tovaryšstvo hned od počátku na tuhý odpor parlamentu, Sorbonny a pařížského biskupa Eustacha de Bellay. Přičinila se o to rozsáhlá privilegia řádu, podle kterých byli jezuité vyňati z jurisdikce místního biskupa, směli konat veřejné bohoslužby v době interdiktu, mohli snímat církevní tresty (tzv. cenzury) a dávat rozhřešení od hříchů, jejichž odpuštění bylo vyhrazeno biskupovi či papeži (tzv. rezerváty), mohli měnit sliby laiků, dispenzovat od postních předpisů a volně získávat statky a zakládat své domy. Teprve r. 1562 parlament souhlasil s jejich trvalým pobytem v zemi. Mezitím byly založeny koleje ve Villon, Pamiers, Tournon, Lyon, Avignon, Toulouse a v Paříži. Jezuité se ve Francii angažovali do politiky na straně Ligy. Generál Aquaviva jim takové chování zakazoval jako příčící se konstitucím řádu. Byli obviňováni z atentátu na krále Jindřicha IV. r. 1594, protože pachatel Jan Chatel býval žákem jezuitské koleje. U rektora P. Guignarda se našly spisy závadného obsahu (jako byla poznámka, že je dovoleno bojovat proti heretickému Béarnovi, a pokud by to přikazovala nutnost jej i usmrtit). Parlament odsoudil rektora k smrti a dal rozsudek hned vykonat (7. ledna 1595). Následujícího dne museli všichni jezuité opustit Paříž a vystěhovat se z království. Jindřich IV. Tovaryšstvu zůstal nakloněn, zabránil vyhnání jezuitů z krajů dvou jižních parlamentů, r. 1603 zrušil usnesení pařížského parlamentu o jejich vyhoštění a P. Cottona SJ učinil svým zpovědníkem. Ovšem nepřátelství pařížského parlamentu trvalo. Zavraždění Jindřicha IV. Ravaillakem připsal na vrub jezuitské nauky, dal spálit spis P. Mariany De rege et regis institutione (1610; O králi a královském úřadu), zakázal Bellarminovu knihu proti Barclayovi a spis P. Suareze Defensio fidei catholicae (1614; Obrana katolické víry). Také kardinál Richelieu nebyl Tovaryšstvu příznivě nakloněn. V zápase proti jansenistům Tovaryšstvu nejvíce uškodil Pascalův spis Lettres provinciales (od r. 1656; Dopisy z venkova). Když pak jezuité podporovali absolutistické tendence králů z rodu de Bourbon, byli až nevhodně povolní k jejich přehmatům ve věcech politických i v soukromém životě a na získání hugenotů pracovali s pomocí vojska (dragonády), měli jejich protivníci mnoho příležitostí k novým a stále prudším útokům.

Do Velké Británie přicházeli jezuité jen jednotlivě, nejprve jako papežští vyslanci ke skotskému králi Jakubovi V. a královně Marii Stuartové, pak jako misionáři. Aby byl zachován zbytek katolické církve ve Skotsku, byly v Římě, Madridu a Pont-a-Mousson založeny misijní semináře, jejichž řízení bylo svěřeno jezuitům. Po obnovení supremátní přísahy v Anglii r. 1559 ztratilo tam Tovaryšstvo možnost veřejně působit. Člen řádu sv. Edmund Campion byl popraven r. 1580. Ediktem z r. 1584 byla stanovena lhůta 40 dní k odchodu všech katolických kněží ze země. Pro Angličany založil kardinál William Allen r. 1568 misijní kolej v Douay ve Francii a papež Řehož XIII. podobný ústav v Římě. Za krále Jakuba I. byl popraven provinciál jezuitů Jindřich Garnett, obviněný z účasti na "prachovém spiknutí" r. 1606. Podobně zahynulo šest členů řádu po úkladech Tita Oatese r. 1679. Jezuité získali pro katolickou církev krále Karla I. a jeho nástupce Jakuba II., ale r. 1688 pádem Jakuba II., který měl za tajemníka P. Edwarda Petre a pomýšlel na rehabilitaci katolické církve v Anglii, se země uzavřela usilovným snahám Tovaryšstva.

V Nizozemí působili jezuité při univerzitě v Lovani, a když získali právo nabývání majetku, založili koleje v Antverpách, Lovani, Douay, St. Omer, Cambrai, Tournai. V bojích za svobodu domácího obyvatelstva proti Španělům byli jezuité z těchto měst vyháněni a vražděni kalvínskou stranou. Pokojnější časy jezuitům nadešly v jižních provinciích (zhruba dnešní Belgie) po roku 1580. Do severních provincií (dnešní Holandsko) vešli členové řádu jako misionáři r. 1592. Výsledkem jejich činnosti byl hojný počet konvertitů. Na sklonku XVII. století bylo v Holandsku 45 jezuitských rezidencí. Jansenisté popuzovali úřady proti Tovaryšstvu, až byl r. 1707 vydán příkaz, aby jezuité opustili severní provincie. Přesto mohli někteří z nich setrvat ve svých domech.

V Německu získal r. 1543 jezuita Petr Faber, profesor v Mohuči, pro Tovaryšstvo Petra Canisia. Ten se přičinil o založení kolejí ve Vídni (1552), v Praze, Ingolstadtě a Kolíně nad Rýnem (1556). Když po Augsburském náboženském míru r. 1555 také katolické stavy začaly uskutečňovat zásadu "cuius regio, illius et religio", jezuité opírající se o podporu bavorského vévody Albrechta V. a krále Ferdinanda I. úspěšně zastavili do té doby vítězný postup protestantismu v jižním Německu a v dědičných zemích habsburských. Byly zřízeny koleje v Mnichově (1559), Trevíru (1560), Mohuči, Würzburgu (1561), Innsbrucku (1562), Dillingen (1564), Speyer (1567) , Grazu (1573), Heiligenstadtě (1575), Augsburgu (1579), Koblenzi, Molsheimu (1580), Erfurtě, Paderbornu (1585) a Münsteru (1588). Protestanté sledovali působení jezuitů s pochopitelnou nelibostí, podezírali Tovaryšstvo ze sobeckých cílů a snažili se vzbudit averzi vůči němu i mezi katolíky. Záminkou jim byla jezuitská kazuistická mravouka, v níž se probírají mnohé subtilní a komplikované způsoby hříchů. Občas na jezuity také bylo svalováno, že přijímají násilné odstranění tyranů jako dovolenou věc, že učí jakoby nebylo nutné dodržovat sliby dané kacířům a smlouvy s nimi uzavřené, že se tlačí na místa dvorských zpovědníků, aby si získali politický vliv apod. Dále byli obviňováni, že způsobili vydání restitučního ediktu r. 1629 a podnítili Třicetiletou válku (P. Lamormaine). Protestantské stavy se od r. 1631 snažily trvale vyhostit Tovaryšstvo z Německa. Přes mnohé nesnáze a pronásledování se jezuitům povedlo zachovat pro katolickou církev jihovýchodní a severozápadní oblasti německých zemí. Ještě po Westfálském míru r. 1648 získali tisíce konvertitů, mezi nimi i Friedricha Augusta Saského, příštího polského krále.

O uvedení jezuitů do Čech se jednalo hned po založení koleje ve Vídni r. 1552. Zmocněnec řádu Petr Canisius přijel r. 1555 do Prahy vyjednat budovu a dotaci pro členy Tovaryšstva, kteří se měli především zabývat vzděláváním mládeže. Svatovítská kapitula jim propůjčila dominikánský klášter s kostelem sv. Klimenta na Starém Městě pražském; král Ferdinand I. jim kromě roční dotace z královské komory (300 tolarů) přenechal důchody ze statků kláštera ojvínského (1400 tolarů ročně) a kláštera dobrolužského (450 zlatých ročně). Dne 18. dubna 1556 dorazilo do Prahy z Říma dvanáct jezuitů, aby obsadili kolej u sv. Klimenta. Byli to zejména doktoři Ursmar de Goisson, rektor, Kornelius Brogelman, Jindřich Blyssem a Jindřich Tilian, magistři filosofie Vilém z Geldern, Petr Sylvius, Florian Vlach, Baltazar Pfarrkirchner a Kašpar Konger a tři bratři laikové. Mezitím r. 1555 10 mladíků z Čech a Moravy vstoupilo do noviciátu Tovaryšstva v Římě. Pražští jezuité hned otevřeli nižší studium podle vzoru italských škol a konali přednášky z některých oborů filosofie a teologie. Pro ulehčení finančního zatížení rodičů a lepší zaopatření žáků zřídili při koleji konvikt šlechtických synků (contubernium nobilium) r. 1556 a alumnát pro chudé studující (domus pauperum) r. 1559. Řehoř XIII. r. 1575 založil 12 nadačních míst pro bohoslovce ve šlechtickém konviktě (papežský alumnát). R. 1559 přišli z Říma první jezuité původem z Čech: Valentin Voit a Ondřej Pěšín. Tovaryšstvo se v Praze záhy těšilo sympatiím ze strany světských vzdělanců, katolické šlechty a rodičů, kterým šlo o vzdělání synů, zatímco obecný lid projevoval nepřátelské smýšlení, někdy i násilnými skutky. Proto byli r. 1561 ustanoveni čtyři světští protektoři koleje, aby pečovali o bezpečnost jezuitů a jejich domu. Bylo-li bezprostředním úkolem Tovaryšstva založit v Praze katolickou univerzitu a jejími absolventy poskytnout jednak dobré učitele pro nižší školy, jednak horlivé duchovní správce pro farnosti, tak další úkol nemohlo být nic jiného, než otevřít cestu k obnově katolického náboženství v celé zemi pomocí konverzí jinověrců. K dosažení tohoto cíle snad jezuité neopomenuli žádný dovolený prostředek. Při vyučování a výchově si vedli s takovou pečlivostí a citlivostí, že jejich žáci jim zůstávali oddáni po celý život. Ve školách Tovaryšstva před rokem 1620 bývala téměř polovina studentů nekatolíků ze šlechtických a měšťanských rodin. Někteří z nich přijali již za studií katolickou víru, např. rytíř Wolf Ilburk z Vřesovic, Zikmund a Jindřich, synové Albrechta Domináčka z Písnice, Ferdinand, Jaroslav, Vratislav a Jan, synové Jindřicha z Donína, Václav Švihovský z Riesenberka, Bedřich z Talmberka aj. Z chovanců papežského alumnátu mnozí dosáhli posléze vysokých církevních úřadů (např. Jiří Bertold Pontan z Breitenberka - pražský probošt, Jan Sixt z Lerchenfelzu - probošt litoměřický, Wolfgang Zelender z Prošvic - opat broumovský, Adam z Vinoře a Ctibor Kotva z Freifeldu - kanovníci u sv. Víta) a působili v nich v duchu, který si odnesli z řádových škol. Také chudí bohoslovci se po svěcení pouštěli do veřejného života podle intencí svých učitelů (např. Kryštof Spotek a Theofil Křístek, strahovský opat Jan Lohelius, pražský probošt Šimon Brož z Horštejna, metropolitní děkan Kašpar Arsenius z Radbuzy). Šlechtici, kteří prošli konviktem a jezuitskými školami, užili posléze své moci k povznesení katolického náboženství v zemi. Jmenujme některé z nich: nejvyšší hofmistr Kryštof Popel z Lobkowicz, nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz, nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé, Jaroslav Bořita z Martinic.

Školní činnost jezuitů byla organizována tak, aby budila pozornost širších kruhů ve společnosti. Na konci každého týdne žáci konali disputace za přítomnosti svých rodičů a příbuzných. V poslední den pašijového týdne u výpravného Božího hrobu v kostele sv. Klimenta studenti předváděli biblické scény. Na Hod boží svatodušní veřejně přednášeli v sedmi různých jazycích o darech Ducha svatého. V den slavnosti Božího Těla, která se u sv. Klimenta slavívala s velikou okázalostí, dva studenti u oltáře vedli dialog o přítomnosti Kristově v Nejsvětější svátosti. Jednou nebo dvakrát v roce se pořádaly na nádvoří koleje dramatické hry za veliké účasti panstva, duchovenstva a měšťanů. Chovanci konviktu a chudí alumni přebývali zprvu v domě vedle koleje klementinské, kde také měli k dispozici kostelík sv. Bartoloměje (v místech nynějšího chrámu sv. Salvátora). R. 1579 se přestěhovali do vlastního domu v Platnéřské ulici, který jim daroval Jan starší z Lobkowicz na Točníku. V letech 1578-1584 se s pomocí císaře Rudolfa II. a katolických pánů stavěl chrám sv. Salvátora. V novém, prostranném kostele se pak konaly bohoslužby pro studenty a české věřící. R. 1588 bylo v ústavech Tovaryšstva asi 100 konviktorů, 20 papežských stipendistů a 60 alumnů; všech studujících bylo do 500. Počty každým rokem stoupaly. Z popudu svých představených založili konviktoři první Mariánskou družinu r. 1575. K ní náleželi i chudí alumnové, dokud si nezaložili vlastní družinu. Zjevný úspěch jezuitských škol v Praze povzbudil přední katolické pány k založení nových kolejí v různých koutech země. Vilém z Rožmberka vyčlenil nadaci pro kolej v Krumlově (1584), Jiří Popel z Lobkowicz v Chomutově (1589), Adam z Hradce v Jindřichově Hradci (1594). K tomu ještě augustiniánský klášter v Kladsku byl proměněn na jezuitskou kolej (1595).

Na dospělé jezuité působili především prostřednictvím živého slova jako stálí kazatelé při některých pražských kostelech. Česky kázali u sv. Klimenta (1558-1567), u sv. Anežky, u sv. Jakuba, u sv. Tomáše, u sv. Salvátora (po r. 1580), německy u sv. Víta, u sv. Benedikta na Hradčanech, u sv. Klimenta (od r. 1567), italsky ve vlašské kapli při klementinské koleji (po r. 1567). Při tom šířili zvláště úctu k Nejsvětější svátosti oltářní, k Panně Marii a svatým patronům zemským, vybízeli k poutím na posvátná místa, zakládali a podporovali různá společenství věřících atd. Tak vznikaly družiny katolických mužů, do nichž vstupovali nejpřednější šlechtici a církevní hodnostáři. Pod záštitou katolické vrchnosti se jezuité ujímali misií na venkově, kde bylo mnoho prostoru pro utvrzování věřících v náboženství a přivádění jinověrců do lůna církve. Jmenujme některá panství, statky a města, kde členové řádu před rokem 1620 zahajovali náboženskou reformu: Zbraslav, Buštěhrad, Kladno, Smečno, Zlonice, Mělník, Košátky, Zákupy, Kost, Branné, Štěpanice, Dymokury, Hradec Králové, Roudnice, Litomyšl, Lanškroun, Lanšperk, Richenburk, Hlinsko, Heřmanův Městec, Stolany, Janovičky u Kutné Hory, Vysoký Chlumec, Jistebnice, Žichovice, Horažďovice, Strakonice, Plzeň, Zelená Hora, Plasy, Blatná, Třeboň, Krumlov, Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Budějovice, Jindřichův Hradec, Cerekvice, Chomutov, Kadaň, Most, Hertenberk, Schönbach, Duchcov, Bílina, Střekov, Ústí nad Labem, Krupka, Šejnov. Při zřizování kolejí mimo hlavní město získali jezuité patronát far a dozor nad školami na panství krumlovském, chomutovském, líčkovském, libochovickém a jindřichohradeckém. R. 1615 se jim také otevřela cesta na korunní statky české. Podobně pečovalo Tovaryšstvo koleje sv. Klimenta o duchovní potřeby poddaných na svých panstvích, k němuž náležely vsi Přední Kopanina a Nebušice (od r. 1572), statek Motoly (1594) a díl městečka Bernartic u Bechyně (1606). Prostředkem k dynamizaci katolického hnutí v lidu byly veřejné průvody a poutě. Jezuité obnovovali procesí o křížových dnech, teoforický průvod o Božím Těle, pouti do Staré Boleslavi (1577), do Šejnova (1587), do Kájova (1596), k sv. Tomáši u Kaplice a nově zavedli pouť ke sv. Ivanu pod Skálou u Berouna (1598). Činnost Tovaryšstva vyústila do mnoha konverzí a do vzrůstu počtu komunikantů pod jednou jak v městech pražských, tak i v katolických farnostech mimo hlavní město. Tak např. v Praze u sv. Klimenta r. 1566 do 300 jinověrců přestoupilo na katolickou víru a více než 1000 osob se dostavilo k velikonoční zpovědi. R. 1598 již 7300 věřících přistoupilo v obou jezuitských kostelech ke sv. přijímání. Konvertitů bylo v letech 1616-1617 v Praze 682, v Krumlově 160, v Chomutově 42, v Jindřichově Hradci 43. Mezi nimi byly i známé osobnosti: Jáchym Novohradský z Kolowrat, Jan kníže Ostrovský na Roudnici, Bedřich Švihovský z Riesenberka, Vilém Slavata z Chlumu, Bohuslav Valkoun z Adlaru aj. Když řeholníci ze starších českých klášterů nejevili dost energie ke spolupráci na náboženské obnově, jezuité jim propůjčili své exercitátory. Tak byla provedena reforma kláštera augustiniánů u sv. Tomáše a minoritů u sv. Jakuba v Praze, premonstrátů na Strahově a v Teplé, cisterciáků na Zbraslavi, ve Vyšším Brodě, ve Zlaté Koruně, v Sedlci a v Plasích, augustiniánů v Mělníce. V Třeboni, kde zanikl klášter augustiniánů-kanovníků (1565) se jezuité ujali duchovní správy sami. V bývalém františkánském klášteře v Krupce zřídili stálou misii (1587). Jako kazatelé a misionáři byli nejaktivnější: sv. dr. Canisius, dr. Blyssem, Sigmund Domináček z Písnice, dr. Václav Šturm (spisovatel), Velentin Voit, Ondřej Pěšín, dr. Wolfgang Maria (starší), Wolfgang Maria (mladší), Jan Labra, Alexandr Voit, Mikuláš Salius (spisovatel), Michal Tominec, Wolfgang Gingalius, dr. Baltazar Hostounský (spisovatel), Baltazar Sammereyer, Marek Soldano, David Drachovský, Jakub Mathiades, Jan Szölesy, Řehoř Kaminski, Michal Besko, Václav Švihovský z Riesenberka, Pavel Vincenc, Mikuláš Polák, Lukáš Perger, Martin Bastius, Tomáš Kisser, Teofil Křístek, Jakub Kolenec Colens (spisovatel) aj. Jako učitelé prosluli (kromě doktorů a mistrů již jmenovaných): Jiří Varus, Jan Vivarius, Pavel Neukircher, sv. Edmund Campian aj. Tovaryšstvo, které vyhledávalo podporu lidí vznešených a zámožných, záhy počítalo mezi své dobrodince a stoupence řadu předních českých pánů, jako Popely z Lobkowicz, Berky z Dubé, Martinice ze Smečna, některé Kolowraty a významné členy jiných rodů. Prvním požadavkem, který vůči nim jezuité vznášeli, bylo, aby podporovali katolické misie na svých panstvích a samozřejmě vyhostili tamní protestantské a bratrské kazatele. Dále byla vítána hmotná pomoc na cíle školní a charitativní. Jezuité neustále prosili o dary pro chudé žáky. Z almužny, které se jim dostávalo hojně, pomáhali chudým, vdovám, sirotkům, vykupovali dlužníky z vazby, opatřovali jídlo pro vězně apod. Jejich péče o chudinu, o nemocné ve špitálech a o odsouzence na smrt nemíjela se uznání u nižších vrstev obyvatelstva.

Poměr utrakvistů k jezuitům pražské koleje nebyl zprvu přátelský. Teprve r. 1567, kdy se valná část pánů a rytířů strany podobojí přihlásila buď k luteránům, nebo k českým bratřím, se utrakvisté jednáním administrátora Jana Mystopola a některých konsistoriánů sblížili s katolíky, načež prostřednictvím Tovaryšstva došlo k unii konzervativní strany podobojí se stranou katolíků. Společným úsilím pak zabránili r. 1575 tomu, aby císař Maximilián II. dovolil svobodu augsburskému vyznání v Čechách a nepotvrdil českou konfesi, na níž se sjednotili luteráni a čeští bratři. Přirozenými nepřáteli Tovaryšstva byli tedy právě představitelé těchto dvou konfesí. Z jejich podnětu již r. 1577, 1609 a 1611 v Praze propukaly bouře proti jezuitům a dne 1. června 1618 pak direktoři vzbouřených stavů dekretem vypověděli všechny jezuity ze země na základě obvinění z praktik a úkladů nebezpečných českému království. Při tom byly vypleněny koleje v Krumlově, Chomutově a Kladsku. Vyhnanci, kterých bylo asi 150, se odebrali do Olomouce, do Vídně a do Grazu.

Když bylo Tovaryšstvo po bitvě na Bílé Hoře znovu povoláno do země, otevřelo se mu široké pole působnosti. Královská rada Ferdinanda II. se usnesla, že obyvatelstvo má být rekatolizováno, a jezuité, kteří již předtím měli úspěchy na poli náboženské obnovy, byli považováni za nejlepší duchovní vůdce a realizátory katolické reformace. Proto jim stát pomáhal štědrými nehnutelnými dotacemi, aby mohli otevřít více škol a domů, a tak zajistili diecézím schopné duchovní, učitele a misionáře. Jezuité, kteří již měli v Klementinu svou akademii se dvěma fakultami (filosofickou a teologickou), přijali do své správy starou universitu v Karolinu (fakultu právnickou a lékařskou), takže rektor koleje se stal rektorem celé university a jmenoval světské profesory právnické a lékařské fakulty (r. 1622). Zároveň rektorovi připadl dozor nad všemi školami v zemi s právem dosazovat učitele a jezuitskému řádu byla svěřena cenzura všech knih. Odpor Tovaryšstva vůči protektorátu pražského arcibiskupa nad universitou vyústil ve spor s kardinálem Harrachem. Proto od r. 1628 byli jezuité nuceni pozastavit promoce na pražské universitě.

Extensivní rozvoj řádu se nejlépe dá dokumentovat na výčtu kolejí a jejich statků:

Kolej u sv. Klimenta v Praze - panství uštěcké a liběšické (Jištěrpy, Levín, Verneřice, Vrbice, Rochov, Tečiněves 1621; Pokratice 1630; Vedlice 1661; Nučnice 1665; Dolní Chobolice 1680), statek Tuchoměřice (Číčovice 1621; Přední Kopanina 1572; Okoř 1649; Libochovičky, Letky 1666; Řeporyje, Zadní Kopanina, Nová Ves, Zlíchov 1669), statek Vodolka (Vodochody 1671; Bukol 1679), statek Bernartice (1606; Kolišov 1621; Borovany 1623; Opořany 1669; Dobronice 1691).

Konvikt šlechtických synků, ve kterém měli plné zaopatření i hoši z měšťanského stavu, byl po koupi nových domů převeden r. 1660 do Konviktské ulice a podle kostelíka, který byl v areálu r. 1700 vystavěn, byl nazván Konviktem sv. Bartoloměje. K jeho nadačním statkům náležely: Chvaly (1675), Hlubočepy (1658), Šestajovice (1675), Satalice (1683).

Seminář sv. Václava, tj. alumnát chudých studentů (i šlechticů) po nadaci Ferdinanda II. z r. 1622 - statek Štredokluky (1645). R. 1691 našel své sídlo naproti kostela sv. Jiljí (nyní technika).

Ke klementinské koleji se počítaly nově založené rezidence v Liběšicích, Tuchoměřicích, Opořanech a Staré Boleslavi.

R. 1625 byl zřízen dům profesů u sv. Mikuláše na Malé Straně. Na jeho stavbu přispěli kromě zakladatelů Albrechta z Valdštejna a Václava Libštejnského z Kolowrat (statky Střela a Hoštice 1654) velmi mnozí dobrodinci.

S domem profesů u sv. Mikuláše byla spojena druhá pražská kolej pro malostranskou mládež, zvláště pro tamní šlechtické syny (1628). Také při ní byl založen studentský seminář, nazvaný u sv. Andělů strážných.

Na Novém Městě pražském byla zprvu rezidence u kostela Božího Těla na Dobytčím Trhu (1628), z níž vzrostla potom třetí pražská kolej, u sv. Ignáce (1632) se seminářem sv. Františka Xaverského (1640). Jmění koleje tvořily jistiny, dvůr v Roztylech (1636), statek Krašovice (1643) a Ostředek (1753).

Kolej v Krumlově se seminářem pro chudé studenty a misijním domem v Římově (1650) měla statky Vrcov (1586), Hammerle (1623), Dlouhá Ves (1624) a Rýmařov (1628).

Kolej v Chomutově se seminářem pro chudé žáky a rezidencí v Šejnově - statky Velemyšlovsí, Běšice (1623), Brusy (1628), Starý Dvůr (1651) a Soběchleby (1665).

Kolej v Jindřichově Hradci se studentským seminářem - fundace a statek Popelín na Moravě (1639).

Kolej v Jičíně založená Albrechtem z Valdštejna r. 1623 - panství milčevské (díl Kumburku a Velíše 1627; Popovice 1669). Tamní seminář měl statky Tuří (1635) a Zběř (1675).

Kolej v Kutné Hoře založená králem r. 1626 - panství křesetické (1629; statky Žišov a Mitrov 1628; Paběnice 1630; Puchří, Přítoky a Bylany 1631; Oumonín 1738). Seminář chudých žáků v Kutné Hoře měl dvůr v Mezholezích (1738). Ke kutnohorské koleji se počítala rezidence v Jeníkově (statek Spitice a Sirakovice).

Friedrich z Oppersdorfu poručil Tovaryšstvu statek Žampach (1629), z jehož důchodů byla zřízena kolej v Hradci Králové (1634) se seminářem pro chudé studenty. Kromě Žampachu náležely ke koleji statky Popovice, Rosnice, Přín a dvůr Plotišti (1677). Rezidence na Chlumku u Luže měla díl panství košmberského (Domanice 1684).

Kolej v Chebu (1629) byla založena Jindřichem hrabětem Šlikem a jeho synem Františkem Arnoštem. Náležely k ní statky Starý Kinsberk (1658) a Miltigau (1756).

Kolej v Litoměřicích založená králem (1630) pobírala důchody z poloviny panství úštěckého.

Kolej v Klatovech (1636) se seminářem pro chudé studenty založená různými dobrodinci měla statky Svrčeves (1638), Dolany (1679), Zuklin (1713) a dvůr Koralkov.

Kolej v Březnici (1650), jejímž zakladatelem byl Přibík Jeníšek z Újezda - statky Petrovice (1650), Staré Sedlo (Hrádek), Strýčkov, Tisov, Narysov (1665) a ves Bohutín (1669).

Rezidence u poutního kostela Panny Marie na Svaté Hoře měla dvůr u Příbrami (1663).

Kolej u sv. Anny ve Vídni měla panství žirecké (1635; Litice 1660; Dubenec 1662; Vesce 1684; Kocléřov 1685) a zacléřské (1635; Krinsdorf 1692), na nichž jezuité zřídili rezidence v Žirči a Zacléři.R. 1756 Antonín Josef Klement založil v Doupově rezidenci s konviktem pro šest chudých studentů.

Domy Tovaryšstva v Čechách se zpočátku počítaly k provincii německé, od jejího zřízení r. 1563 k provincii rakouské. Roku 1623 byla zřízena zvláštní provincie česká, k níž náležely také koleje na Moravě (Olomouc 1566; Brno 1572, s rezidencí v Tuřanech; Jihlava 1624; Znojmo 1624; Kroměříž 1636; Telč 1651) a ve Slezsku (Nisa 1622; Hlohov 1625; Opava 1625, s rezidencí v Jemeticích; Zaháň 1628; Vratislav 1638, s rezidencí ve Wartenbergu; Svídnice 1652; Lehnice; rezidence v Těšíně, Tarnovicích, Břehu, Opoli). R. 1625 bylo v české provincii 288 členů řádu (mezi nimi 118 kněží), r. 1633 již 547 členů (202 kněží), r. 1653 628 členů (322 kněží). R. 1639 měly jezuitské školy 5600 žáků.

Když kardinál Harrach (arcibiskup pražský v letech 1623-1667) založil v Praze arcibiskupský seminář a v něm zavedl i gramatické a humanitní studium, jeho již zmiňovaný spor s jezuity se přiostřil do té míry, že se chtěl vzdát arcibiskupství. Tovaryšstvo mělo na své straně císaře Ferdinanda III., královské místodržící a jiné státní činitele, zatímco kardinál se opíral o představené starých řeholí, kterým jezuité vytýkali nevýraznost a nečinnost. Tak r. 1638 byly vysoké školy v Praze rozděleny. Jezuité opět vedli jen filosofickou a teologickou fakultu. Teprve r. 1654 se stalo Klementinum znovu součástí spojené univerzity pod vedením řádu. Předtím (1653) provinciál P. Ondřej Schambogen položil základní kámen pro stavbu nynější budovy.

Jezuité přispívali k obnově katolického náboženství v Čechách po r. 1620 jednak radou na základě svých bohatých zkušeností z předchozího období, jednak horlivou přímou účastí na díle obnovy. R. 1622 se ujali pražských kostelů odňatých jinověrcům. Do královských měst vysílali misionáře, nejvíce z pražské koleje, někdy samotné, někdy v průvodu vojenské posádky, aby poučovali měšťany ve víře a smiřovali je s církví. Jezuité často chodívali na statky katolických pánů a jiných vrchností, kde katechezí a šířením náboženské literatury získávali lid pro katolickou víru. Po r. 1627, kdy bylo vydáno nové reformační nařízení, mnozí jezuité zastávali funkci "informátorů", tj. duchovních učitelů, kteří provázeli arcibiskupské komisaře na cestách ve všech českých krajích, aby vyučovali nekatolickou šlechtu a její poddané a přivedli je ke sv. svátostem. O vojenskou asistenci, kterou císařští reformační komisaři mohli volně disponovat, misionáři nestáli, neboť jim šlo o to, aby lidi přesvědčili, a tak aby přijali katolicismus za svůj. Měla-li však rekatolizace postupovat tak rychle, jak císař žádal, nedalo se bez dragonád obejít. Ještě v letech 1633-52 pracovali jezuité na panstvích, statcích a obcích, které zde uvádíme v abecedním pořádku: Bakov, Bastianperk, Bechyně, Bělá (Nové Bezdězí), Bernartice, Blatná, Mladá Boleslav, Březí, Březnice, Německý Brod, Budějovice, Budkov, Čáslav, Častolovice, Deštná, Dožive, Falknov, Frýdlant, Georgenthal (u Rumburka), Hanšpach, Kutná Hora, Hora sv. Kateřiny, Horažďovice, Hostomice, Jindřichův Hradec, Hradec Králové, Hradiště Choustníkovo, Mnichovo Hradiště, Cheb, Chlumec (za Ústím nad Labem), Vysoký Chlumec, Chřibská, Chrudim, Jáchymov, Jaroměř, Jičín, Jindřichovice, Jirkov, Kamenice (česká), Karlštejn, Klatovy, Kolín, Kopidlno, Kost, Kouřim, Křímov, Krumlov, Krupná, Kumburk, Kyšperk, Červená Lhota, Liberec, Liběšice, Lípa, Litoměřice, Lšťovice, Lužany, Malkov, Milín, Mimoň, Mišovice, Most, Náchod, Netolice, Nymburk, Oulibice, Paka, Pečice, Pelhřimov, Počátky, Polná, Praha (v celém kraji prachenském), Rokytnice, Rožmberk, Rumburk, Sedlec, Semily, Skály, Slivice, Smiřice, Soběslav, Sobotka, Stará, Strakonice, Střela, Teplice (hořejší), Třeboň, Turnov, Udlice, Nový Zámek (u Lípy). Za dobu dvacetiletých misií (1623-1642) dosáhli celkem 150 000 konverzí. Z počtu misionářů tehdy činných uvádíme zejména Matěje Burnatia (zavražděného vzbouřenci r. 1629 v Libuni), Jana Drachovského (spisovatele), Jana Hubatia, Vojtěcha Chanovského z Dlouhé Vsi (spisovatele), Adama Kravařského, Bernarda Oppla, Václava Rauschara.

Jezuité se snažili nejen o rozšíření katolicismu, ale i o povznesení náboženského povědomí mezi věřícími. Proto nešetřili nákladů na výstavbu nádherných chrámů a kaplí, konali velmi výpravné bohoslužby, pořádali veřejná procesí, zvali kajícníky ke společnému sv. přijímání, zavedli pobožnost čtyřicetihodinového výstavu Nejsvětější Svátosti a stavění betlémů v kostelech, doporučovali zřizování křížů a kaplí na veřejných místech a pečovali o úctu zemských patronů a jejich svátků. Jejich značné zásluhy o stavitelství, sochařství, malířství, hudbu a dramatické umění jsou známy. Pro katolickou církev v zemi měly veliký význam Mariánské družiny (gymnazistů, vysokoškoláků, inteligence, šlechty, měšťanů a rolníků), které díky své centralizované struktuře postupovaly ve věcech náboženských vždy jednotně. R. 1639 bylo v české provincii Tovaryšstva více než 50 Družin s asi 5080 sodály. Pražská studentská Družina se vyznamenala svou statečností při obraně Prahy proti útokům švédských vojsk r. 1639 a 1648. Třicetiletá válka nezpůsobila pražským kolejím větší škody, kromě saského vpádu r. 1631, kdy jezuité byli násilně z města vyvedeni.

Po období masové rekatolizace nadešla Tovaryšstvu doba klidnější práce, zejména školské, ač ani ostatní oblasti nezůstávaly pozadu. Misijní činnost se obracela především proti pokoutnímu sektářství, které, s podporou české emigrace, bujelo na mnoha místech kvůli nedostatku řádné duchovní správy. Proto si jezuité vyhlédli některá vhodná místa a zřídili si tam rezidence (např. Chlumek u Košmberka) nebo aspoň misijní stanice (Přelouč, Nasavrky aj.). Z domu profesů u sv. Mikuláše na Malé Straně jezdívali členové řádu na venkov zejména v postu, aby připravili lid k velikonoční zpovědi a svatému přijímání. Při tom, jako již od počátků veřejné reformace, bývali lidem odbírány knihy neslučitelné s katolickým náboženstvím a veřejně páleny. Říká se, že na rozeznání katolíků od sektářů zavedli misionáři někdy roku 1729 pozdrav "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus". Když se množily stížnosti proti jezuitům, že příliš tvrdě postupují proti zatvrzelcům, úřady dočasně zastavili jezuitské misie (1735). Na druhé straně byla s obdivem uznávána jejich obětavost v čase morové epidemie r. 1680, kdy při ošetřování nemocných zemřelo 23 členů řádu. Podobně tomu bylo i za moru r. 1713. Uznávána byla i jejich otcovská péče o chudé. Potřeba lepších knih než cenzurované spisy byla zajisté mezi důvody, které vedly mnohé jezuity k literární práci. Českých spisovatelů v pobělohorské době jsme mezi jezuity našli 58. Byli to zejména: Tobiáš Arnold, Bohuslav Balbín (misionář), Jan Barner, Vojtěch Šebestián Berlička, Jakub Beskovský, Bedřich Bridel (misionář), Bohuslav Boček, Tobiáš Čakrt, Tomáš Černohorský, Jiří David, František Doudlebský, Jan Drachovský (misionář), František Dubský, Leopold Fabricius, Josef Hán, František Heilmann, Jan Hubálek, Vojtěch Chanovský (misionář), Jan Chmela, Václav Jandyt, Felix Kadlinský, Karel Josef Khun, Jan Kleklar (misionář), Antonín Koniáš (misionář), Jiří Konstanc (misionář), Jan Kroh (misionář), Jan Kořínek, P. Kotel, Jan Košticius, František Kropf, Josef Laurič, Václav Leonhard, Jan Libertin, Krištof Lupius (misionář), Karel Maget, Antonín Martinec, Vojtěch Martinides (misionář), Ondřej Modestin, František Muška, Daniel Ignác Nitsch, Jiří Plachý, Václav Plevňovský, Jiří Rektoris, Jan Spěváček, Václav Stařimský, Jiří Stengel, Jan Svoboda, Leopold Svojský, Jan Suchius, Matěj Václav Štayer (zakladatel Dědictví sv. Václava), František Švenda, Jan Tanner, Matěj Tanner, Jan Trutnovský, Fabián Veselý, Max Větrovský, Matěj Vierius, Stanislav Vydra. Učeností, zejména v matematice a fyzice, prosluli čeští členové řádu: Jiří Böhm, Ignác Franz, Jan Klein, Jakub Kresa, Valentin Stansel, Karel Slavíček, Jan Tesánek, Stanislav Vydra. Jezuité přinášeli do Čech spisy z Itálie, Francie a Španělska a zakládali při svých kolejích vzácné knihovny, v nichž našla své místo také většina spisů zabavovaných lidu a knihy Tovaryšstvu předkládané k cenzuře.

Odtržením hrabství Kladského a většího dílu Slezska od Českého království mírem Vratislavským (1742) a Drážďanským (1745) ubyly české provincii domy jezuitů v Kladsku a Slezsku až na kolej v Opavě a rezidence v Jemeticíh a Těšíně. R. 1747 v Čechách bylo 631 (z toho v Praze 233), na Moravě 402. Když Klement XIV. r. 1773 zrušil Tovaryšstvo, náleželo k české provincii 1125 členů řádu (653 kněží, 250 scholastiků, 222 bratří), z nichž v Čechách pobývalo 631 (z toho v Praze 220), na Moravě 376, ve Slezsku 40 a ostatní dleli mimo provincii. Císařskou rezolucí ze dne 17. září 1773 připadly statky a jmění zrušených kolejí v Čechách studijnímu fondu a rozhodnutím ze dne 5. října 1773 bylo nařízeno bývalým jezuitům, aby se ze svých domů vystěhovali. Někteří kněží exjezuité nadále učili na univerzitách (např. Petr Chládek, Antonín Strnad, Stanislav Vydra), jiní se stali prefekty a profesory na gymnáziích (např. František Karel Alter, Ignác Cornova), jiní vstoupili do duchovní správy (např. Jan Hubálek, Jan Chmela, Václav Leonhard), někteří dostali roční výslužné (tzn. důchod). Bratři byli zproštěni řeholních slibů a dostali roční výslužné. Administrace komorních statků ocenila statky Tovaryšstva v Čechách na 6 413 254 zlatých a 15 krejcarů.

R. 1565 biskup varminský Stanislav Hosius založil Tovaryšstvu kolej v Braněvě. Brzy poté byli jezuité uvedeni do Poznaně, Pultuska, Rigy a Vilna. Král Štěpán Báthory zřídil na vlastní náklady ve Vilně druhou kolej, kde se nejvíce pracovalo na unii pravoslavných Rusínů s Římem. Za Zikmunda III. se proti Tovaryšstvu v zemi zdvihl odpor, ale po králově vítězství nad Rakušany r. 1607 bylo jezuitům dovoleno volnější pole působení. Jejich přičiněním přestoupilo mnoho disidentů, zejména z řad šlechty, ke katolické církvi. Spor Tovaryšstva s Krakovskou univerzitou vedl ke zrušení tamní koleje. R. 1773 bylo v Polsku a Litvě 51 kolejí, 3 akademie, 5 noviciátů a 79 rezidencí.

Do Ruska zavítal nejprve člen řádu Antonio Possevino jako papežský vyslanec ke dvoru cara Ivana Hrozného r. 1581. Naděje vkládané v poselství a jeho jednání záhy pominuly, neboť pravoslavným Rusům bylo přísně zakázáno přestupovat ke katolictví. Za vladařství velkovévodkyně Žofie r. 1684 přišel na Rus P. Vota, zpovědník polského krále Jana Sobieského, a založil rezidenci v Moskvě, která potom byla podporována z Rakouska. Když se car Petr I. s Rakouskem znepřátelil, vypověděl r. 1718 jezuity z Ruska.

V Uhrách byla první kolej v Trnavě (1567) založena s pomocí ostřihomského arcibiskupa Mikuláše Oláha. Pro neurovnané poměry v zemi byla činnost jezuitů zprvu velmi omezená. Teprve když ostřihomský arcibiskup Petr Pázmány (sám člen řádu) odevzdal r. 1624 Tovaryšstvu nově zřízenou univerzitu v Trnavě, začala se práce řádu více rozvíjet. V polovině 18. století měli jezuité koleje a rezidence v každém větším městě.

Do Švédska vypravil Řehoř XIII. několik jezuitů v rámci poselství ke králi Janu III., jenž potom r. 1578 potají konvertoval a přál si obnovit katolické náboženství v zemi. Avšak stavy na říšském sněmu ve Vadsteně jeho úmysl zmařily. Z dalších pokusů Tovaryšstva zahájit misie ve Švédsku se žádný nepovedl. Královna Kristina si od generála řádu vyžádala několik učených jezuitů k nábožným rozmluvám, načež se r. 1654 vzdala trůnu a přestoupila ke katolické církvi.

Různí protivníci jezuitů se s velikým úsilím snažili o zničení nenáviděného Tovaryšstva. Bouře, připravovaná již dávno předtím, propukla nejprve v Portugalsku. R. 1750 postoupilo Španělsko za osadu San Sagramento Portugalsku sedm farností v Paraguaji. Obyvatelé těchto farností se nové vrchnosti postavili se zbraní v ruce. Hned se rozhlašovalo, že je navedli jezuité. Královský ministr, markýz Pombal, se přičinil o to, aby Tovaryšstvo bylo vypuzeno z portugalských kolonií. Stěžoval si v Římě na vnitřní úpadek řádu a žádal vizitaci a reformu Tovaryšstva v Portugalsku (1757 n.). Na rozkaz papeže Benedikta XIV. kardinál Saldanha vykonal vizitaci, zakázal jezuitům veškeré obchodování a omezil v některých biskupstvích působení řádu. Vina za atentát na krále Josefa I. (v září 1758) se připisovala jezuitům a královským ediktem ze dne 3. září 1759 byli "navždy" vypovězeni z Portugalska. Většinu z nich zavezli na pobřeží Církevního státu, ostatní, celkem 180, byli vrženi do žaláře, kde setrvali až do smrti krále Josefa (1777).

Jezuité ve Francii si přivodili nepřátelství markýzy de Pompadour, které královský zpovědník P. de Sacy odepřel rozhřešení. Tím si také popudili jejího ochránce ministra Choiseul-Amboise. Když r. 1755 P. Lavalette, představený misie na ostrově Martinique, nemohl splatit dluh obchodnímu domu Lyoncy v Marseille, protože dvě lodi vypravené z Martiniku do Marseille k uhrazení dluhu zajali Angličané, byla proti řádu vznesena žaloba a generál Alois Centurione byl odsouzen k uhrazení náhrady ve výši 2,4 mil. livre. Při veřejném procesu nepřátelé jezuitů vytáhli celou řadu různých obvinění, která kdy byla proti Tovaryšstvu vznesena. Parlament r. 1761 zakázal jezuitům přijímat Francouze do noviciátu a vyučovat mládež. Shromáždění katolického duchovenstva, kterému bylo uloženo, aby posoudilo organizaci řádu, se o ní vyslovilo s pochvalou, jen někteří biskupové navrhovali modifikace řádových pravidel. Pro změnu konstitucí byl také král Ludvík XV., ale papež Klement XIII. odpověděl: "Sint ut sunt, aut non sint." (Ať jsou, jak jsou, nebo ať nejsou.) Na základě správy, kterou sepsali zřejmí protivníci řádu, začaly parlamenty r. 1762 prohlašovat Tovaryšstvo za řád dokonce bezbožný, zakazovaly jeho členům řídit se konstitucemi, nařizovaly konfiskaci majetku a pálení jezuitských spisů. Marně jezuity obhajoval papež Klement XIII., pařížský arcibiskup Christophe de Beaumont, francouzské duchovenstvo, ba i některé parlamenty (ve Franche-Comté, Alsasku, Artois): dne 26. listopodu 1764 podepsal král dekrety, kterými bylo Tovaryšstvo ve Francii zrušeno.

Ve Španělsku se akce proti jezuitům chopil ministr Aranda. Nechal prohledat kolej v Madridu a našel tam dopisy, v nichž se o králi králi Karlu III. mluvilo neuctivě (jezuité dokazují, že tyto dopisy padělal vévoda z Alby a dal je v koleji podstrčit). Dne 2. dubna 1767 byli všichni jezuité ve Španělsku - bylo jich kolem 6000 - náhle zatčeni, okamžitě odvedeni do přístavních měst a na lodích dopraveni k pobřeží Církevního státu. Na sklonku r. 1767 syn Karla III., neapolský král Ferdinand IV., vypudil Tovaryšstvo z Neapolska a na začátku roku 1768 Karlův bratr, parmský vévoda Ferdinand, vypověděl jezuity z Parmy. Pak již bourbonské dvory podle plánu ministra Pombala nepřestávaly naléhat na papeže, aby zrušil celé Tovaryšstvo. Klementa XIV., který byl r. 1769 zvolen na Petrův stolec vlivem Bourbonů, nakonec podlehl jejich tlaku a dne 21. 7. 1773 vydal breve "Dominus ac redemptor noster", které oznamovalo katolickému světu, že k obnovení pokoje a pro nemožnost, aby jezuitský řád přinášel tak hojné ovoce jako zpočátku přinášel, jakož i z důvodů, které papež chce ponechat nevysloveny, mocí apoštolského stolce se ruší Tovaryšstvo Ježíšovo. Rozhodnutí mělo vejít v platnost přečtením breve v jednotlivých domech řádu. Dne 16. srpna 1773 bylo papežské breve promulgováno v kolejích, noviciátech a domech profesů v Římě; generál řádu Lorenzo Ricci spolu se svými asistenty byl vzat do vazby a ostatní členové řádu byli internováni ve svých rezidencích.

Jezuité v Německu a v zemích rakouských přijali buď výslužné nebo vstoupili do duchovní správy nebo byli státem pověřeni vyučovat na vysokých školách. Pruský král Friedrich II. prohlásil, že dosud byl zcela spokojen s působením Tovaryšstva ve Slezsku a že i do budoucna hodlá je tam ponechat. Posléze dovolil, aby jezuité odložili řeholní roucho a přijali jméno "kněží královských škol".

V Rusku, t. j. ve východní části bývalého polského státu, která po jeho prvním dělení připadla Rusku, byly koleje ve Dvinsku, Mohylevě, Orsze, Polocku a Vitebsku. Carevna Kateřina II. zabránila tomu, aby bylo papežské breve na Rusi promulgováno, takže koleje fungovaly dál. Navíc přikázala tamním jezuitům, aby konali generální kongregaci v Polocku (1782) a zvolili generálního vikáře řádu. Podobně i car Pavel I. byl Tovaryšstvu nakloněn a daroval mu chrám v Petrohradě, kde byla také zřízena kolej. Generálními vikáři řádu v Rusku byli: Stanislav Czerniewicz (1782-1785), Gabriel Lienkiewicz (1785-1798), František Kareu (1799-1802), Gabriel Gruber (1802-1805), Tadeáš Brzozowski (1805-1814).

Mezitím papež Pius VII. Tovaryšstvo v Ruské říši rehabilitoval brevem "Catholicae fidei" ze dne 7. března 1801 a jiným breve ze dne 30. července 1804 obnovil jezuitský řád v Království obou Sicílií. Soukromě mohli jezuité vstoupit do Parmského vévodství. Exjezuitům v Anglii, Irsku a Americe papež dovolil se přidružit k Tovaryšstvu na Rusi, kde vznikly nové koleje v Astrachaně, Oděse, Rize, Saratově a polocká kolej byla povýšena r. 1812 na univerzitu.

K úplnému obnovení řádu došlo r. 1814 bulou Pia VII. "Sollicitudo omnium ecclesiarum" ze dne 7. srpna 1814, která uznávala kontinuitu řádu díky jeho nepřetržité přítomnosti na Rusi. Generálem byl nadále Tadeáš Brzozowski (1814-1820). Po něm zastávali úřad generála: Alois Fortis (1820-1829), Jan Roothaan (1829-1853), Petr Beckx (1853-1884). Vzhledem k tomu, že působení jezuitů se pokládalo za vhodný prostředek proti náboženskému indiferentismu a revolučním tendencím, dostalo se Tovaryšstvu ochotného přijetí v zemích, odkud je dříve vypudili.

V Itálii jezuité vstoupili r. 1815 do Modeny, Piemontu, Sardinie a Neapolska. V církevním státě obnovili velký počet kolejí, r. 1824 znovu převzali římskou kolej a získali přístup do Lombardska, Benátek, na Maltu a do Toskánska. Bouřlivý rok 1848 jim přinesl dvouleté vyhnanství. Od r. 1859 se datuje nové pronásledování jezuitů v Itálii. Státním zákonem bylo zrušeno v celém sjednoceném království a činnosti členů se kladou různé překážky. Dne 27. října 1873 byl generál Petr Beckx nucen opustit Řím a usadil se ve Fiesole.

Do Španělska se jezuité vrátili r. 1815 na popud krále Ferdinanda VII., který dekretem ze dne 3. května 1816 prohlásil předchozí obviňování jezuitů za neodůvodněné osočování jejich nepřátel. Revoluční hnutí r. 1820 znamenalo pro jezuity náhlý odchod ze země a tříleté vyhnanství. Po smrti Ferdinanda VII. byli opět vypuzeni r. 1835. Za revoluce r. 1868 bylo Tovaryšstvo prohlášeno za společnost ve Španělsku zakázanou.

Do Portugalska povolal jezuity Dom Miguel roku 1829. Byli laskavě přijati, zvláště potomky Pombalovými, a od r. 1832 převzali řízení univerzity v Coimbře. Když se vlády zmocnil Dom Pedro, vydal dne 24. května 1834 dekret, kterým byla Tovaryšstvu odňata možnost setrvat v zemi. Později se jen jednotlivě někteří členové řádu usadili v Portugalsku.

Do Francie byli jezuité vpuštěni r. 1815 a působili jako představení a učitelé biskupských konviktů, připravujících žáky pro vyšší studia. Při tom zakládali četné Mariánské družiny a konali lidové misie (od r. 1816). Přes demonstrace proti nim a mnohé ústrky se jim podařilo časem zřídit dva noviciáty, osm kolejí a dvě rezidence. Přední kolej byla v St. Acheul u Amiens. Na popud neúnavných protivníků Tovaryšstva byla vydána 16. července 1828 královská ordinance, kterou se mu odnímá právo vyučovat v kolejích. Další ordinance omezovala počet chovanců ve všech biskupských konviktech na 20 000. Z pohrom červencové revoluce r. 1830 se jezuité vzpamatovali teprve po letech - až do roku 1832 pracovali jen v duchovní správě nebo jako kazatelé, zpovědníci a exercitátoři. R. 1845 se generál řádu Jan Roothaan podvolil Thiersově žádosti a zrušil některé domy Tovaryšstva v Paříži, Lyonu, Avignonu a zejména kolej v St. Acheul. Toto opatření ovšem neuchránilo řád před dalšími nájezdy. Za císaře Napoleona III. mohlo Tovaryšstvo poněkud rozšířit svou působnost, ale v době pařížské komuny r. 1871 nebylo ušetřeno těžkých obětí i na životech. Na základě dekretů ze dne 29. března 1880 francouzská vláda zrušila všechny jezuitské domy a koleje v zemi.

V Belgii se Tovaryšstvo šířilo od r. 1814. Po revoluci r. 1830 tam zakládalo četné koleje a penzionáty. Získalo také přístup do Holandska a ujalo se misijní práce a vyučování mládeže v kolejích. V Belgii, kde jezuité mají lovaňskou univerzitu, je správa středního školství převážně v jejich rukou.

V Anglii kvetou koleje a vzdělávací ústavy Stonyhurst a Hodderhouse (založen počátkem 19. století anglickými exjezuity vypuzenými z Belgie). V Irsku pracovali jezuité jako misionáři a učitelé zanedbaného lidu, po r. 1825 došlo k založení některých domů a škol.

Ve Švýcarsku se usadili počátkem 19. století tzv. Patres fidei, kteří pak r. 1814 přešli do jezuitského řádu a získali kolej v Briegu, r. 1815 jim byla vrácena kolej ve Fribourgu, r. 1836 byla zřízena kolej ve Schwyzu a r. 1845 v Luzerné. Povolání jezuitů do Luzernu se stalo pro akatolické kantony podnětem k boji proti Sonderbundu (sedmeru katolických kantonů) a jejich vítězství znamenalo konec pobytu Tovaryšstva na švýcarské půdě (listopad 1847). Ze Švýcarska se jezuité obrátili do Německa, kde zejména v Bavorsku, Prusku, Vestfálsku a ve státech hornorýnské církevní provincie rozvinuli pozoruhodnou činnost jako lidoví misionáři (od r. 1851). Jejich přičiněním byli založeny noviáty v Münsteru a Gorheim, koleje a rezidence v Münsteru, Kolíně, Cáchách, Paderborn, Essenu, Koblenzi, Mohuči a Řezně. Významná kolej vznikla r. 1863 v Maria-Lach u Koblenze. R. 1856 se jezuité z německé provincie ujali misie v Bombaji, r. 1869 v Brazílii. Po r. 1872 založili kolej a dvě misijní stanice v Dánsku, dva studijní ústavy a několik rezidencí v USA a účastnili se také misií na řece Zambezi. Z Brazílie bylo Tovaryšstvo vypuzeno revolucí r. 1889, podobně jako z Mexika r. 1868 a z Guatemaly r. 1872. Hned po založení nové Německé říše se rozšiřovaly bajky, že jezuité nenávidí nové císařství, neboť vzniklo z iniciativy protestantského Pruska, že svého času popuzovali Rakousko a Francii k válce proti Severoněmeckému spolku, že projevují rozhodný vliv na volby do sněmů a že tudíž jejich pobyt v Německu je trvalým nebezpečím pro existenci nové říše, která proto musí naléhat na jejich vypovězení. Tak došlo k vydání říšského zákona ze dne 4. července 1872, kterým Tovaryšstvo a "řády nebo kongregace jemu příbuzné" byly z Německa vyhoštěny a jejich členové, kteří jsou německými státními příslušníky, směli pobývat jenom na místech k tomu úřady určených. "Příbuznými řády a kongregacemi" byly: kongregace redemptoristů a kongregace kněží de Spiritu Sancto, po r. 1894, již jen kongregace lazaristů a Société du Sacre Coeur de Jésus. Návrh na zrušení zákona o jezuitech, který říšská rada již nejednou přijala, byl vždy spolkovou vládou zamítnut.

V Rusku nastal jezuitům nepříznivý obrat hned po obnovení Tovaryšstva Piem VII. Dne 2. ledna 1816 byl generál řádu Tadeáš Brzozowki spolu s členy petrohradské koleje vyhnán ze sídelního města a carským ediktem ze dne 24. března 1820 byli jezuité vypuzeni ze všech svých domů na Rusi. Někteří z nich se odebrali do Rakouska a založili kolej v Tarnopoli, později ve Lvově. R. 1829 sekovský biskup Roman Zängerle uvedl Tovaryšstvo do Štýrska. R. 1837 mu arcikníže Maximilián poskytl příbytek v Linci a r. 1838 císař Ferdinand mu odevzdal Theresianum v Innsbrucku. Císař František Josef I. mu také svěřil do správy teologickou fakultu innsbrucké univerzity (1856). R. 1853 zřídili jezuité kolej v Šejnově (Maria-Schein; chybně Bohosudov) a v Kalksburku u Vídně, r. 1856 kolej ve Feldkirchu, s níž do r. 1868 bylo spojeno tamní gymnázium. V Praze získalo Tovaryšstvo rezidenci u sv. Ignáce na Novém Městě r. 1866. Soupis domů rakousko-uherské provincie v současné době (1898): rezidence v Praze, kolej v Šejnově (vyšší německé gymnázium, na němž je čeština závazným předmětem), stanice na Hostýně, noviciát na Velehradě, rezidence ve Vídni, terciát ve Vídni, koleje v Kalksburku a v Linci, misijní dům ve Štýru, rezidence a seminář v Celovci, noviciát ve Sv. Ondřeji v Labudnici, rezidence v Lublaně, stanice v Grazu, kolej v Innsbrucku, rezidence v Budapašti, noviciát v Trnavě, koleje v Prešpurku a Kaloči, rezidence v Kapornaku, rezidence a konvikt v Satmáru, seminář v Sarajevu, kolej v Travniku.

Generálu Petru Beckxovi přidala generální kongregace (1883) Antonína Anderledyho za koadjutora a generálního vikáře s právem nástupnictví. Brzy potom (1885) projevil papež Lev XIII. svou přízeň Tovaryšstvu a navrátil mu a znovu potvrdil všechny bývalé výsady. Generál Anderledy, usilovný podporovatel vědeckých a literárních snah v řádě, umřel r. 1892 a jeho nástupcem je Ludvík Martin. Oblast působení Tovaryšstva je rozdělena na pět asistencí, v nichž je celkem 25 provincií:

K asistenci Itálie náležejí provincie: římská (204 kněží), neapolská (142), sicilská (95), turínská (167), benátská (181). K asistenci Německo náležejí provincie: rakousko-uherská (316), belgiecká (435), haličská (157), německá (518), holandská (236). K asistenci Francie náležejí provincie: champagneská (303), pařížská (503), lyonská (441), toulonská (386). K asistenci Španělsko náležejí provincie: aragonská (370), kastilská (340), portugalská (98), mexická (47), toledská (147). K asistenci Anglie náležejí provincie: anglická (286), irská (145), maryland-newyorská (234), missourská (161), kanadská (94), neworleanská (64).

V Itálii, Francii, Německé říši a Mexiku působí jezuité kvůli světským zákonům pouze rozptýleně. Celkem náleží k Tovaryšstvu (podle katalogu z roku 1897) 6070 kněží, 4416 scholastiků a 3765 bratří. Jezuité redigují a vydávají více než 20 vědeckých, lidových a mravoučných časopisů. Uvádíme přednější z nich: Civilta cattolica (Řím, od r. 1854), The Month (Londýn, od r. 1873), Études littéraires et religieuses (Paříž, od r. 1854), Stimmen aus Maria-Lach (Freiburg, od r. 1871), Die katholischen Missionen (Freiburg, od r. 1873), Missye katolickie (Krakov, od r. 1884), Zeitschrift für katholische Theologie (Innsbruck, od r. 1876), Przegląd powszechny (Krakov).