Jezuité již léta organizují pracovní výjezdy dobrovolníků. Od roku 2000 je cílem údolí řeky Teresvy v Tjačivském regionu na Zakarpatské Ukrajině. Letošní výpravy se účastnilo 8 osob. Jednalo se o různorodou společnost sestávající se z tří jezuitů, studentů a lidí pracujících jak fyzicky tak i duševně. Následující řádky obsahují několik postřehů z čtrnácti dnů strávených na cestách, při práci, zábavě a modlitbě.

Po rozpadu SSSR bylo na území Ukrajiny umožněno znovuobnovení působení řeckokatolické církve, která byla za Stalinovy éry násilně spojena s církví pravoslavnou. Pravoslavný patriarchát se nyní brání vydávat zabrané chrámy. Řeckokatolíci se po marných snahách získat kostely zpět rozhodli postavit si kostely nové.

V obci Usť-Čorna, která byla cílem výpravy je situace jiná v tom, že se jedná o obec s původně německým obyvatelstvem, a tamní kostel jako římsko-katolický zůstal církvi a slouží nyní ke katolickým bohoslužbám obojí liturgie. V sousedních obcích se však čile staví. V Usť-Čorné se pro změnu nachází nově založený ženský klášter, kde sídlí toho času tři řeholní sestry. A přilehlý bývalý kulturní dům se přestavuje na pastorační středisko.

Letos jsme většinu času strávili na stavbách likvidací použitého stavebního dříví - vytahováním hřebíků, řezáním, ukládáním do úhledných hraniček. Vrcholem této práce byla stavba "šopy" - kůlny na dřevo u kláštera v Usť-Čorné. Také jsme se podíleli na terénních úpravách kolem kostela v Dubovém a na natírání jeho fasády nebo na výkopu základů plotu u kostela v Lopuchově.

V průběhu práce jsme se nutně setkávali s reakcemi okolí. V Lopuchově, kde pracovali profesionálové, s překvapením, že někdo pracuje zadarmo; v Dubovém, kde pracovalo množství místních dobrovolníků, se zas jednalo o velmi vřelé přijetí a bohatou pohostinnost v rámci skromných možností.

V Usť-Čorné s přibližně třemi tisíci obyvateli žije většina lidí v malých dřevěných domcích podél silnice. Topí se bez výjimky dřevem.

Dům, ve kterém jsme se ubytovali, vypadal na první pohled jako všechny okolo. Ve skutečnosti to byl ale komfortní dům, neboť byl vybaven splachovacím záchodem. Že je to výjimečné, jsme si mohli uvědomit například při návštěvě místních pohostinství, která byla všechna zcela záchodůprostá.

Usť-Čorna je vzdálena 200 km od slovenské hranice a 60km od hlavní dopravní tepny E50, která propojuje celou Evropu přes Paříž a Prahu dále na východ. Hlavní silnice dovoluje cestovat rychlostí až 120km/h, v porovnání s evropským standardem pouze vyžaduje větší míru předvídavosti, neboť k chodcům a cyklistům pohybujícím se po silnicích přibývá téměř volně se pasoucí dobytek.

Vedlejší silnice podél řeky Teresvy byla před lety poničena povodněmi, od té doby zde existuje několik úseků bez asfaltového povrchu a kvalita zbytku silnice je silně proměnlivá od "tankodromu" po opravené úseky s novým asfaltem.

Každý den se v Usť-Čorné koná řeckokatolická liturgie, hojně navštěvovaná zejména dětmi a místními ženami. V neděli a ve svátek se slaví římskokatolická mše v němčině. Té se zúčastňují starší obyvatelé vychovaní v německém jazyce, ale i mladší, kteří nechtějí zapomenout na svůj původ.

P. Tomáš Pavlů SJ se podílel na místních bohoslužbách tím, že sloužil čtyři ranní římskokatolické mše v kombinaci němčiny a češtiny, na kterých jsme se podíleli my a čtyři stařenky. Několikrát jsme slavili mši v úzkém kruhu účastníků výpravy.

Na 11.9 připadá u řeckokatolíků slavnost stětí Jana Křtitele. Letos byla v Dubovém spojena s ještě významnější událostí, kterou bylo svěcení chrámu. Její plný význam pochopíme, až když si uvědomíme, že místní věřící se po mnoho let scházeli k bohoslužbám na ulici u kříže, popřípadě v pronajatých sálech, z nichž poslední, který jsme měli možnost vidět, vypadal jako něco mezi tělocvičnou a tovární halou, ale rozhodně nikoli jako posvátný liturgický prostor.

V okamžiku svěcení nebyl kostel ještě zcela dokončen, podél jedné vnější stěny stálo ještě lešení (celé dřevěné, na které by se asi mnohý český zedník obával vstoupit), podlaha toliko betonová, vnitřní stěny pouze omítnuté, místo kůru pouze dvě traverzy. Nicméně toto všechno nemohlo nijak umenšit slavnostnost této události ve zcela zaplněném kostele. Na svěcení se podílelo více než deset kněží z místních farností v čele s biskupem Milanem. Po mši děti předvedli v kostele představení o životě Jana Křtitele a poté se konala oslava na zahradě u kostela. Jako speciální hosté jsme byli uvedeni do dřevěné kůlny, kde přespávali dělníci, usazeni na postele a tam nám byl servírován oběd.

Pro ty, pro které byla tato výprava první možnosti se seznámit s ukrajinskou realitou bylo samozřejmé, že se snažili načerpat co nejvíce informací s rozhovorů s místními obyvateli, počínaje sestrami v klášteře, přes spolupracovníky na stavbě k alkoholikům u vodky konče. Absolutně jedinečnou příležitostí byla ukrajinská svatba, které se účastnili dva z nás. Hrálo se, tančilo a vodka tekla proudem.

Mnoho informací o životě prostých Ukrajinců jsme se ale dozvěděli od dvou bratrů z Dubového, kteří již deset let jezdí pracovat do Čech a kteří teď pomáhali na stavbě v Dubovém. Když vyprávěli o svém životě na Ukrajině v bytě v paneláku bez vody a topení nebo v Čechách kde pracují denně 12-14 hodni bez ohledu na víkendy či svátky.

Nebo když vyprávěli o ženě, která dokud byla na Ukrajině, chodila denně do kostela a poté co se odstěhovala do Německa a dosáhla jistého stupně blahobytu, přestala do kostela chodit, protože Boha přestala potřebovat. A o tom, jak si je dobírají čeští kolegové na stavbě se slovy: "Proč se modlíte?" "Co z toho máte?".

Důvody proč se jednotliví účastníci této výpravy účastnili byli různé, ale snad všem se jejich očekávání naplnila.

Můžeme mít dobrý pocit, že jsme alespoň trochu pomohli. A jestli byla naše pomoc malá, tak snad pro místní obyvatele je přínosný pocit, že na ně v jejich bídě svět nezapomněl.

Poznali jsme jak velká vzdálenost může být 200 kilometrů. Někdy to vypadalo na více než sto let.

A všechny tyto zážitky budou formovat naše nahlížení na ukrajinské dělníky na českých stavbách i na pohodlí v kterém můžeme žít.