Stejně jako v předchozích třech letech, i letos jsme organizovali v Budkovicích u Ivančic letní „středověký“ tábor pro chlapce ve věku od 10 do 16 let. Jeho úkolem je mj. pomoci našim kněžím v pastoraci kluků z jejich okolí, ať už ministrantů, nebo prostě chlapců navštěvujících „naše“ kostely. Pokoušíme se, aby kluci prožili něco dobrodružného, a zároveň jim tak chceme nenápadně sdělit, že dobrodružství neznamená nutně dělat něco zakázaného nebo nebezpečného.

Letošní tábor se konal ve třech desetidenních turnusech od 15. července do 14. srpna. Program prvních dvou turnusů byl totožný s programem z předchozích let. Nebydleli jsme však ve stanech zapůjčených od zlínských saleziánů, nýbrž ve stanech vlastních, zbrusu nových. Chlapci jako středověcí panoši usilovali o dosažení rytířského stavu tím, že procházeli devíti zkouškami různých znalostí, dovednostía zdatností (chrabrosti, orientace v terénu, historie středověku, bojeschopnosti, ranhojičství, bohovědy atd.). Nakonec, už jako pasovaní rytíři, se vydali do Jeruzaléma (farní zahrada ve Střelicích u Brna), aby osvobodili Boží hrob z rukou Saracénů.

Letos však navíc vyvstala i potřeba nového programu pro kluky, kteří už jednou na našem rytířském táboře byli. Jim byl věnován poslední, třetí turnus, na jehož programu byla kolonizace neosídlených území. Zúčastnilo se ho dvojnásobné množství hochů než obvykle (23). Byli rozděleni do dvou rytířských sídel vzdálených od sebe asi deset minut chůze (pro druhé sídlo jsme si zase půjčili zařízení od saleziánů).Scénář programu byl inspirován strategickými počítačovými hrami i českou historií. Prvního večera král Přemysl Otakar I. Vyzval příchozí ke kolonizaci dosud neobydlenéhoa nepodmaněného kraje. Osadníci obou sídel – „Pod Bójskou skálou"a "U kančího potoka“ – pak mezi sebou deset dní soupeřili o získání titulu královského města (se všemi výsadami), které slíbil král udělit tomu sídlu, které nashromáždí více hřiven.

Nejdříve ze v šeho bylo třeba vybudovat kapli. Mnich pak v okolí hledal posvátné relikvie svatých křesťanských prvomučedníků, které dodávaly kolonizátorům sílu, odvahua zdraví. V období míru budovali hoši bránu, hradby, a hlavně strážní věž, na které vlála jejich vlajka. Po dlouhém putování nalezli na hradě Rabštejně potřebnou mapu zdrojů surovin (kov, kámen, dřevo), jejichž těžba jim měla přinášet zisk. Dále si kolonizátoři připravovali bezpečné zbraně (meče, štíty, kopí) pro případ vyhlášení války, v níž sice netekla krev, ale červenáa modrá barva. Pomoc pak hledali bojovníci u svého mnicha. Bylo třeba rychlosti, statečnosti, strategie i vytrvalosti. Do posledního dne nebylo jasné, kdo zvítězí a předloží králi větší množství hřiven, jež se získávaly obsazením zdrojů, úspěchy ve válkách, za noční přepady atd. Kromě toho bylo možné získat hřivny i mírumilovným způsobem na rytířském turnaji (lukostřelba, zápas na kládě, skok vysoký, boj s medvědem aj.) nebo na jarmarku (scénky, kouzla, zpěv, vyprávění aj.).

Poslední večer přišel krála udělil královskou korunu erbu vítězného sídla – nyní královského města. Tím se stalo sídlo „Pod Bójskou skálou“. Obě města pak obdržela královský glejt s mnoha výsadami, mezi nimiž se největší oblibě těšila výsada vaření piva. Rivalita kolonizátorů skončila a nastal čas vytouženého míru, v němž se dobře vede vyprávění o hrdinských činech bojovníků a také se mohou zhojit v šechny rány nadělené komáry, vosami, mouchami a klíšťaty.